Obsah

Historie obce

Hořany jsou malou obcí na mírném, táhlém kopci nad polabskou rovinou. Z této charakteristiky je pravděpodobně odvozen také její název, neboť někdy byla obec nazývána také jako obec Hořanů či Horňáků, tedy lidí, bydlících na hoře. Archeologické nálezy dosvědčují, že již 5 500 let před naším letopočtem bylo toto místo osídleno lidmi, živícími se převážně zemědělstvím. Ryze zemědělský charakter si obec zachovala dodnes. Rozlohou vždy patřila k malým sídlům, jak svědčí dobové záznamy. V roce 1843 zde bylo napočítáno 199 obyvatel, v roce 1930 dokonce 426 a dnes je to okolo 140 občanů.

První stopy osídlení, zřejmě díky zdejší úrodné půdě a výhodně vyvýšené pozici, nalezneme již v Neolitu (5 500 – 4 300 př. n. l.). Jsou jimi drobné kamenné nástroje a hliněné nádoby kultury lineární keramiky. Nalezeny tu byly také zajímavé doklady působení lidí doby bronzové, které si návštěvníci mohou prohlédnout v Regionálním muzeu v Kolíně. Tehdejší osídlení však pravděpodobně nebylo trvalé a tak již v období mladšího halštatu bylo hořanské sídliště opuštěné.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1282 v souvislosti s obrovským hladomorem, který souvisel s politickou nestabilitou vlády Oty Braniborského a tragickou neúrodou předchozích let. Tehdejší neznámý letopisec zanechal děsivou zprávu o kanibalismu místní dívky, která z hladu zabila svou matku. V těchto dobách byly Hořany církevním majetkem kapitoly v Sadské. Po období husitských válek byly v držení pánů z Poděbrad. Po stavovské revoluci se stávají majetkem panovníka pod správou panství v Kostelci nad Černými lesy. Kostelec se pro Hořany stává správním centrem na několik dalších staletí.

Na počátku 17. století celé panství vzkvétá pod vládou bohatého a mocného rodu Smiřických. Rozkvět ovšem zastavila třicetiletá válka, během které celý kraj trpěl drancováním vojsk, nejen švédských, ale i císařských a saských. O Hořanech se dozvídáme především ze seznamů poddaných osadníků a jejich schopnosti platit berně. Původní počet usazených hospodářů klesl tehdy z 16 na 10 a ani ti nebyli berni schopni platit v celé výši. Mír konce roku 1648 zanechává celý kraj v podobě obrovského spáleniště. 

Neuběhlo však ani sto let a vesnici postihla další tragická událost. V roce 1739 zde vypukl katastrofální požár, který zničil všechny usedlosti až na malý dřevěný špějchar, který jako zázrakem přečkal. Špejchar se nacházel při tehdejší Balátově (Valátově) usedlosti a později mu bylo přiděleno č. popisné 6. Osadníkům se ale podařilo vybudovat Hořany nové a ves začíná konečně prosperovat.

O událostech, které se v toto kraji v následujících letech odehrály, se dozvídáme od kronikáře Františka Jana Vaváka, rodáka ze sousední obce Milčice. Vavák popisuje Hořany především v souvislosti se selskými bouřemi a následně s náboženskými potyčkami po ustanovení Tolerančního patentu roku 1781. Zvláště silně o tehdejších svárech vypovídá událost zaznamenaná Vavákem, ale také kronikářem českobrodským. Pojednává o ženě ze sousední obce Žhery, která odpadla od katolické víry a po její smrti místní lidé katolického vyznání bránili v pochování jejích ostatků na hřbitově. Při tomto protestu se účastnili lidé ze všech okolních obcí, tedy i z Hořan, svoláváni zvony, a bylo jich napočítáno podle tehdejších zpráv kolem 9 000. Až po několika dnech se její mrtvolu po vojenském zásahu pražského oddílu jízdy podařilo pochovat.

Významné události přinesl rok 1848, především zrušení roboty a poddanství, čímž byla zrušena pravomoc vrchnosti nad obyvateli osad. Během roku 1850 byly vyhlášeny volby do obecních výborů a ty ustanovovaly představenstvo v čele se starostou. Hořany tehdy zastupovalo okresní zastupitelstvo českobrodské a jedním ze starostů se v letech 1905 – 1911 stal hořanský statkář Karel Šnajberk. Osudu obce se také významně dotklo budování hlavní železniční trati Olomouc - Praha. Trať měla vést z Cerhenic přes Tatce kolem Hořan dále do Českého Brodu. Tehdejší majitel pozemků, kníže Lichtenštějn (neboť se nacházíme ještě v roce 1842) se ovšem postavil proti tomuto návrhu. Nechtěl, aby trať dělila úrodnou půdu. Kdyby nebylo této skutečnosti, Hořany by se pravděpodobně nacházely na hlavní železniční trati, což by nepochybně velmi ovlivnilo jejich další rozvoj a podobu. Stavba sice přinesla pracovní příležitosti, ale pro místní zemědělce především obtíže. Zaznamenány jsou mnohé stížnosti na ničení úrody, krádeže brambor a znečišťování okolí pracujícími dělníky. Kolem roku 1865 údajně zamýšlelo ředitelství státních drah postavit u rybníka Na Hořánce dílny na opravu stojů, vozů a výtopnu, která měla čerpat vodu z rybníka. Hořanští však nabídku odmítli s obavou, že by zde vyrostlo dělnické sídliště a „dělníci by brzy v obci poroučeli“ (Zdroj: Kronika rodáka Josefa Stibora). Dílny byly tedy vybudovány v Praze – Bubnech.

V roce 1864 má obec poprvé svou samostatnou veřejnou správu. Nově zvolené zastupitelstvo čítalo dokonce 12 členů.

Informace jsou čerpány z několikadílné edice sešitů historie Hořan pana Josefa Marka, kronikáře obce Třebestovice, které byly publikovány jeho vlastním nákladem.